Irským banjem se rozumí v podstatě 4-strunné tenorové banjo, které je laděné o oktávu níž než jsou housle - GDAE. Toto ladění vytvořili v šedesátých letech irští muzikanti z důvodu usnadnění hry houslových melodií. Tento nástroj se prvně objevil na africkém kontinentu, odkud se při své dlouhé cestě rozšířil po celém světě a díky tomu samozřejmě prodělává mnohé změny a další stylové zařazení, jako například Klasické tenorové banjo - je laděné jako Viola či Mandola - CGDA. Plectrum banjo má ladění - DGBE, říkalo se mu také "Chicago tuning" a ocenili ho především kytaristé, dále Bluegrassové 5-strunné banjo či Uke banjo a td.

Irská příná flétna je podobně jako housle nejpoužívanějším nástrojem. Má šest dírek (stejně tak, jako whistle - viz níže) a měla by být dřevěná. Zcela záměrně píši "měla", neboť v poslední době jsou vyráběny i z méně kvalitní, ale cenově dostupnějčí umělé hmoty. Výhodou je, že odpadnou nemalé problémy péče kolem dřevěného nástroje. Klasická kovová příčná flétna se prakticky nepoužívá, i když už se našli průkopníci stylu i na tento nástroj.
Whistle a Low whistle jsou píšťaly (opět šest dírek) materiály bývají různé, nejčastěji však kovové nebo umělohmotné. Tento nástroj má velmi charakteristický zvuk, který je hojně využíván nejen v irské tradiční hudbě. Na tento nástroj se většinou začíná s melodiemi, neboť je řazen ke spíše snadnějším (i když nenechte se mýlit) a z kterého se dále může pokračovat například na irské loketní dudy - Uilleann Pipes. Low whistle má bohužel tu nevýhodu, že jednotlivé tóny - díry, má od sebe dost vzdálené a tak to chce mít přímoúměrnou ruku této vzdálenosti.

Housle jsou v irské hudbě nejpoužívanější hudební nástroj. Hraje se na ně v klasickém ladění - GDAE, za vyuřití ozdob, které jsou charakteristické pro irskou hudbu. Housle byly (a jsou stále) oblíbené i na různých společenských oslavách, kdy "střílely" jednu melodii za druhou a rozjařovaly tak společnost až k tanci. Styly, jakými se na tento nástroj v Irsku hraje, se od sebe liší podle kraje. To znamená například donegalský styl a pod.

Bouzouki je v irské hudbě velmi oblíbeným nástrojem. Jedná se o nástroj podobný Mandole, ale s delším krkem. Má čtyři dvojice strun (struna je zdvojená) a najdete jí nejčastěji v ladění GDAd nebo v ADAd. Tento nástroj je původem z Řecka a v irské hudbě ji nejvíce proslavili muzikanti Andy Irvine, Alec Finn nebo Donal Lunny. Tvar se opět vyvíjel a tak irská bouzouki už se svou řeckou kolegyní nemá mnoho společného. Mnoho hudebních skupin, hrající nejen irskou hudbu, ji má ve svém nástrojovém obsazení, jako náhradu za kytaru, pro její příjemný a velmi charakteristický cinkavý zvuk.

Toto ladění je velmi oblíbené pro keltskou kytaru a tradiční irskou hudbu vůbec. Ladění DADGAD má svůj velmi charakteristicky hutný zvuk, kdy nádherně podbarvuje hranou melodii. Toto ladění kytary bylo vytvořeno k souhře s irskými loketními dudami, které jsou laděné právě v "D" a dá se hrát buď jako klasický doprovod, a nebo i jako sólový nástroj. Další využití pro toto ladění je i fakt, že tradiční irská hudba nemá basu a právě snížení "E" struny do "D", ji při jisté zručnosti hráče na tento nástroj, dovede bohatě zastoupit.

Asi nejoblíbenější a nejznámější nástroj v irské hudbě. Jedná se o svislý buben na který se nejčastěji hraje paličkou a ruka zevnitř vytlačuje melodii. Díky tomu lze na tento buben vykouzlit neuvěřitelné množství barevných doprovodů od nejvyšších tónů po hluboké. Asi nejdále tento nástroj posunul John Joe Kelly, kterého najdete ve skupině Flook. Kůže, kterou je buben potažen, by měla být z Kozla (Koza by nehrála...).